top of page
  • Obrázek autoraJiří Boháček

"Je tu strašné vedro" říká hlavní trenér Pragy Ntando Manoysha

Aktualizováno: 29. 8. 2022


Během února jsme zveřejnili rozhovor s nastávajícím trenérem a šéfem SCM Pragy. Čtyřicetiletý Jihoafričan Ntando Gugu Manoysha, přezdívaný Biza, byl terčem mých otázek i během letního soustředění v Malém Ratmírově a Kunžaku, kam se muži Pragy vydali v druhé polovině srpna. Otevřeně promluvil o jeho dosavadní zkušenosti na Pragovce, o tom, co náš klub posune dál a zároveň i prozradil, kdy si budeme moci poslechnout jeho kytarové vystoupení.


Bizo, jsi na Pragovce přes půl roku. Tvé první dojmy z nového angažmá byly během našeho prvního rozhovoru pozitivní. Jsi pozitivní i dnes?

Ano, zůstávám pozitivní. Stále zde vidím velký potenciál. Rád abych přitom zdůraznil, že když mluvím o Pragovce, nemyslím tím pouze „A“ tým mužů, ale zároveň i mládež. A, dle mého názoru, mládež je důležitější, protože představuje budoucnost klubu. Co se týče jarních výsledků v Extralize (muži skončili na 4. místě – pozn. red.), musím uznat, že oproti očekáváním jsme zaostali. Máme velmi talentovaný tým, jen zatím nejsme schopni jeho potenciál plně využít. Přesto zde jsou pozitiva. Na cestě k seniorům je řada schopných juniorů, a někteří z nich se už i úspěšně v „áčku“ etablovali, jmenovitě Vláďa Foubík a Tomáš Petříček. Tihle kluci budou pro tým velkým přínosem, protože jsou to ragbisté odmala, ragbyovou kulturu a návyky mají v krvi.


Před námi je podzimní část sezóny. Jaké jsou z Tvého pohledu hlavní cíle „A“ týmu pro toto období?

Úkolem pro áčko bude osvojit si nový způsob hry. Když jako trenér přicházíte k novému týmu, přinášíte s sebou i vizi, jak má hra vypadat a poté tuto vizi musíte přizpůsobit hráčským schopnostem. Na Pragovce jsem měl dostatek času si udělat o týmu obrázek a svou vizi přizpůsobit. Nyní je na čase ji realizovat. Je třeba, aby hráči pochopili, co po nich chci v obraně a v útoku, je čas změnit určité návyky a nový herní systém aplikovat do praxe. Mojí starostí pro podzimní část tak nebude, zdali vyhráváme nebo prohráváme – samozřejmě, každý chce vyhrát – ale důležitější bude implementace nové herní identity, která nám přinese výsledky v budoucnu.


Na jaké části současné herní identity bude muset tým mužů zapracovat nejvíce?

Jednou takovou konkrétní částí, která mimochodem není jen problémem Pragovky, ale obecným problémem v českém ragby, je hra bez míče. To je něco, co musíme změnit. Abych uvedl příklad, jakmile hráč přihraje, složí anebo vyčistí ruck, jak rychle je schopen se opět vrátit do hry? Když se zvednu ze země, dostanu se rychle do obranné / útočné pozice? Mám dost času vyhodnotit situaci před sebou a udělat správné rozhodnutí? V současnosti mají hráči tendenci „fandit“ spoluhráčům. Hráč, který stojí na křídle a jen pozoruje spoluhráče nám je k ničemu. My potřebujeme, aby sledoval, co se děje před ním a dostal se na místo, kde bude v další fázi hry užitečný. Další kompetencí, na kterou se budeme soustředit je přesnost skládek. Třetí oblastí je potom zakončování útočných akcí. Náš tým je schopný vytvořit mnoho příležitostí ke skórování, neumíme je však zakončovat. Například během přátelského utkání s Tatrou (sehráno 19. srpna na soustředění v Kunžaku – pozn. red.) jsme se čtyřikrát dostali do úniku, ale pouze jednou jsme z toho položili pětku. Proto pokud chceme držet krok se špičkou Extraligy, musíme nemilosrdně trestat chyby a využívat příležitosti. Toto jsou tři hlavní oblasti, na které se momentálně zaměřuji.


Díky za shrnutí cílů pro „áčko“. Na Pragovce nejsi ale jen hlavním trenérem „A“ týmu, v klubu bys měl působit i jako šéf „ragbyové akademie“ (tj. SCM - sportovní centrum mládeže – pozn. red.). Jak jsem pochopil, dosud jsi měl čas se zorientovat a od podzimu již začneš naplno fungovat i v této roli. Co jsi vypozoroval a co můžeme očekávat?

Přesně tak. S akademií to vypadá dobře. Pavel Syrový s Romanem Šusterem odvedli při jejím založení velice dobrou práci. Všechno běží hladce, o co nám jde teď je navýšit počet hráčů, kteří se doplňkových tréninků účastní. Na tom budu spolupracovat právě s Romanem Šusterem, který akademii, jakožto manažer výkonnostního ragby, zaštiťuje. To je k cílům. Potenciál v klucích této generace je, o tom jsem přesvědčený. Zejména jsem nadšený z práce se současnými kategoriemi U12 a U14, z nichž část na podzim přejde do kategorie U16. Velké uznání patří trenérům – Kleinovi, Richiemu (Rohovec – pozn. red.) a dalším, kteří u nich rozvinuli potřebné dovednosti. Práce s mladšími kluky je mnohem snazší i proto, že nemusíte, tak jak tomu je u mužů, měnit již zažité, často špatné návyky. U mladších kluků spíše zavádíte nové koncepty. Teď je na nás s Romanem je dostat na vyšší úroveň.


V další otázce bych se rád vrátil k našemu minulému rozhovoru, kdy jsi mluvil o vybudování klubové identity a kultury. Mohl bys našim čtenářům přiblížit, co si pod těmito pojmy představit a jaké kroky můžeme v těchto oblastech očekávat?

Ano, v této oblasti musíme vykonat mnoho práce, jejíž tíha bude zejména na bedrech Luďka Kudláčka (prezidenta), Pavla Syrového (sportovního ředitele) a Romana Šustera (manažera výkonnostního ragby). Je zapotřebí abychom si vybudovali kvalitní vztahy se všemi rodiči od dětí, které trénujeme. Základem toho je s nimi pravidelně komunikovat na neformální bázi. To znamená skončit trénink o pár minut dřív a dát s nimi řeč, poznat je lépe. Myslím, že by byla škoda, kdybychom, řekněme, do dvou let takto osobně nepohovořili se všemi rodiči, počínaje školkou a konče dorostem…


V této chvíli došlo ke krátké přestávce, jelikož v trenérské chatce, kde rozhovor probíhal, se zřítilo okno na Michala Kintera, trenéra roje. Jakmile znovu nastal klid, Biza pokračoval v komentáři ke klubovému životu.


Společenský život v klubu je oblast, ve které se můžeme ještě hodně posunout. Když si vezmeme definici klubu, tak to není nezbytně o těch 15 hráčích na hřišti. Je to o celé komunitě. Zároveň jsem přesvědčen, že se můžeme lépe socializovat i v rámci kategorie mužů. Cítím, že bychom se měli lépe navzájem poznat, trávit spolu více času, tak abychom věděli, co je můj spoluhráč za člověka – jak jedná pod tlakem, jak se rozhoduje, když je smutný, co ho štve a tak podobně. To nám nepomůže pouze k lepším výkonům, ale z hráčů to udělá i lepší lidi, kteří jsou schopni empatie. A z toho, co jsem viděl, mám pocit, že v této oblasti zaostáváme za ostatními českými kluby. Nechci tím říct, že nemáme v týmu skupiny dobrých kamarádů, ale to nestačí. Musíme fungovat jako jeden tým. Vím, že lidi mají vlastní životy, ale zároveň není možné se lépe poznat, když se s někým vidíte akorát na tréninku a zápase.


Musím přiznat, že nad otázkou, jak prohloubit vazby v rámci klubu, přemýšlíme docela dlouho, ale ne úplně úspěšně. Podle toho, co říkáš, je tedy cestou udržovat neformální vztahy, nejde tady o velké „tmelící“ akce…

Přesně tak, diskuze na bázi důvěry. Když jsem ještě trénoval v Africe, měl jsem na starosti školu s 500 chlapci. Mým úkolem bylo znát každého z nich, jejich osobnost, poměry, z kterých pochází a setkat se s jeho rodiči. Nejlepší způsob, jak mít mladého kluka pod kontrolou je znát jeho rodiče. Například, když je ti 15 a neobjevil jsi se několikrát na tréninku, to nejjednodušší, co můžu udělat je zavolat tvému tátovi a zeptat se ho, co se děje. A tohle je něco, o co by se v našem klubu měli starat právě Luděk, Pavel a Roman. Výhodou je, že většina rodičů našich svěřenců Pragovku milují – měl jsem možnost se již s řadou z nich pobavit a všichni se vyjadřovali podobně. Teď je na nás toto pouto posílit. Jsem toho názoru, že špičkové ragbyové země jako Francie, Anglie, Jižní Afrika, Nový Zéland tohle umí velice dobře a je to i důvod, proč na té špičce jsou.


V českém prostředí jsem několikrát zaslechl, že buď můžete mít klub zaměřený na výkonnost anebo na komunitu. Ovšem podle toho, co říkáš, jedno bez druhého není možné…

Přesně tak, tyto dvě věci nelze oddělit. V amatérském prostředí si každý hráč projde určitým vývojem. V životě nastane složitější období, často mezi 13. a 20. rokem života, kdy se člověk sám sebe ptá, „opravdu to ragby chci dělat celý život?“. A potom často ta zásadní věc, která je u hry udrží, jsou rodiče. Takže pokud získáte rodiče, udržíte si i hráče. Pokud je ale vše pouze o výkonech a rodiče nejsou na vaší straně, pak hráče ztrácíte. A kromě rodičů ještě musím zmínit bývalé hráče. Byl bych rád, kdybych jich v klubu viděl více. Velmi často hráči, činovníci, rodiče atd. jsou motivováni posunout klub dál, než kde byl, když v něm začínali. Všichni tihle bývalí hráči roky pracovali na tom, aby přinesli klubu úspěchy a dostali ho dál. A proto to jsou bývalí hráči, kteří by měli dohlížet nad tím, jak se zachází s jejich odkazem. Praga mnohokrát zvítězila, a kdyby najednou skončila poslední, starší hoši by měli přijít mezi hráče a poukázat na to, že tohle není Pragovka. Měli by na ty mladší vyvíjet tlak.


Pokud se bavíme o vyvíjení tlaku, předpokládám, že tím máš na mysli konstruktivní kritiku a podporu, ne pouhé obviňování a stížnosti, říkám to dobře?

Jednoznačně, myslím to v pozitivním duchu. A takové případy tu máme. A i když pak někteří mladí na to reagují slovy „a je to tu zase, báchorky o tom, jak všechno bylo dřív lepší, jak se hrálo a trénovalo tvrději“, jsem za to rád, protože to ukazuje tu vášeň. Ukazuje to tu sounáležitost s klubem. Proto je v týmu řada synů, mladších bratrů a vnuků bývalých hráčů.


A teď otázka z jiného úhlu, avšak týká se to stejného tématu. Na jedné straně tu máme tlak na hráče, aby nenechali upadnout odkaz svých otců a na straně druhé je tu moderní svět, který nabízí spoustu zábavy a rozptýlení mimo ragby – zejména v souvislosti s moderními technologiemi. Nehrozí proto, že pokud zatlačíme příliš, bude pro hráče jednoduché a lákavé s ragby skončit? Čím si hráče udržet?

Komunita a vztahy jsou jednou takovou věcí. Když se vezmeme příklad mladých kluků v áčku – Tomáš Petříček, Vláďa Foubík a Tomáš Douša – vždy je vidíte spolu. Jsou to skvělí kámoši. To je to, co je ke klubu drží. Další věcí pak je zapojit kluky do rozhodování. Příkladem je včerejší schůzka v áčku, kdy jsem řekl: „Chlapi, tohle jsou herní akce, pro které chci vymyslet krycí jména. Je to čistě na vás.“ Když je hráč zapojený, více mu na společné věci záleží. A pak je tu ještě jedna věc – perspektiva. Krásným příkladem v Česku je nově vznikající reprezentace do 23 let. Jedná se o projekt s cílem účastnit se evropské klubové ligy Super Cup – něco dokázat, hrát proti poloprofesionálům, dostat třeba i nějaké peníze. Proto se zemím jako Jižní Afrika nebo Anglie daří udržet mnohem více hráčů. Jsou na vrcholu, jsou tam profesionálové, ragby vás uživí.


A na závěr dvě osobní otázky. První zní, jaký je život v Čechách? Začátek byl asi krušný, dorazil jsi v zimě během mrazů.

Ano a teď si stěžuju na horko (smích).


Teď jsi promluvil jako „správný“ Čech!

Přesně tak, nikdy nejsem spokojený (smích). Ale teď vážně, jsem spokojený. Měl jsem spoustu práce a teď si těším, že si to začnu více užívat. Řešil jsem spoustu věcí spojených se stěhováním, potom jsem strávil čas přípravou ragbyových kempů a sháněním trenérů pro ně. To je však už za mnou. Teď se budu soustředit hlavně na Pragovku. Praha se mi také velice líbí jako město.


Poslední otázka, minule jsi zmínil, že hraješ na kytaru. Kdy tě konečně uslyšíme?

Možná po některém z utkání. Přinesu kytaru a zahraju, žádný problém. Třeba po zápasu s Říčany. Věřím, že zahraju lépe, než to, co tady pouští mlaďoši (smích).


Narážka na soudobou taneční hudbu, která během soustředění zněla z chatky Filipa Kleina a jeho o generaci mladších spolubydlících.

Комментарии


bottom of page