Herní podzim se blíží a kategorie mužů je proto již ve třetím týdnu předsezónní přípravy, do které vstupuje opět pod vedením trenérů Šustera, Šťastného a Kintera. S hlavním trenérem a rovněž i manažerem sportovního rozvoje klubu, Romanem Šusterem, Vám dnes přinášíme rozsáhlý rozhovor, jehož autorem je Matouš Vranka. Rozhovor měl původně vyjít před začátkem jarní části sezóny, ale i přesto je stále aktuální a věříme, že Vám jeho čtení zpříjemní letní chvilky. :-) Jak autorovi článku, tak i vyzpovídanému Romanovi, patří velký dík za odvedenou práci.
MV: Jsi trenérem roku 2018, co to pro tebe znamenalo? Znamenalo to pro tebe něco?
Roman: Rozhodně. Je to ocenění mojí práce, ale i celého týmu, kluků, kteří to se mnou dělají, Vardy a Altíka (Pavla Šťastného a Michala Kintera - pozn. redakce). Myslím, že je to důležité a byl jsem za to rád. Není to úplně něco zásadního, na čem by se stavěla a točila moje práce, ale jsem za to rád.
MV: Je ještě něco, co bys chtěl v rugby dokázat?
Roman: V každém případě teď jsou ty cíle jasné. Je potřeba, abych nabral zkušenosti, protože jsem vlastně takové trenérské dítě, abych se vzdělal na co možná nejlepší úroveň, tzn. mít trenérskou licenci „A“. Zároveň je před námi obrovský kus práce na Pragovce. Cílem do budoucna je nastavit u mužů tréninkové procesy a atmosféru v týmu tak, aby hráči měli radost z toho co dělají a podařilo se nám docílit vítězného stavu jako důsledku naší práce. Současně je potřeba rozvíjet mládež tak, abychom jim byli schopni zajistit zdroj zábavy a nejlepší možnou perspektivu jejich budoucího rozvoje a následně jim umožnit přestup do týmu mužů.
Nesmím ani zapomenout na reprezentaci mužů XV U2O, kde bychom rádi hráli každý rok Rugby Europe XV U20 Championship a připravovali hráče pro reprezentaci mužů A.
MV: Rozumím, jakože to vítězství je přirozenej důsledek toho procesu…
Roman: Ano samozřejmě, myslím, že vítězství jako jediný cíl je trošku povrchní. Zajímavější je naučit hráče milovat tréninkový proces, protože v tom případě budu mít chuť tvrdě pracovat a pokud budeme tvrdě pracovat, vítězství se přirozeně dostaví a bude se opakovat.
MV: A s kým se ti pracuje líp: s „hotovýma“ klukama (áčko, béčko muži) nebo s mladými ?
Nejde říct s kým se mi pracuje líp, takhle já vůbec nepřemýšlím. Já jsem tady proto, abych přinesl trenérskou práci a jestli mám člověka, který je např. méně ohebný hráčsky a hůř se s ním pracuje, tak to se nedá holt nic dělat, musím mu dát co možno nejlepší prostředky k tomu, aby se zlepšil. A jestliže mám člověka, který je talentovanější nebo který hraje líp a má větší dovednosti, pak ho trénuji podobně, snažím se stále, aby se zlepšil, ovšem na jiné úrovni rozvoje. Moje práce je být trenér a dělat nejlepší trenérskou práci, co můžu, posouvat hráče a celý tým dál.
MV: Ty jsi hrál profesionálně ve Francii, v Rouenu a když jsi tam končil a vracel jsi se do Čech v roce 2015, povedlo se ti z Francie sem přenést nějaké poznatky? A co se tady od té doby zlepšilo?
Roman: Přenést něco z Francie sem se mně moc nepovedlo, protože ta úroveň, na které já jsem tam hrál, tady není (myšleno profesionální úroveň). Tam to byly soutěže na profesionální bázi, a každý, kdo tam byl v týmu, měl jedinou starost – být nejlepší ragbista. To znamená, že to prostředí je úplně jiné a těžko se z toho něco přenáší. Já se často setkávám s tím, že mi spousta lidí řekne: „no, ale ty jsi byl profík a teď to tady chceš aplikovat…“ Ale tak to vůbec není, já tady nic z profi sportu nebo rugby z Francie v podstatě neaplikuji. Jediné, co bych rád viděl a změnil je přístup k ragby. Myslím, že i když nejsme profesionálové, tak můžeme k ragby zaujmout profesionální postoj. To je podle mě zásadní problém českého ragby. Tohle se mně zatím nedaří prosadit, ale dělám k tomu postupně kroky. Je to obrovská výzva a doufám, že to přijde, protože ve změně přístupu je obrovská síla, to znamená, že i když budu amatér, i když budu třeba ne úplně talentovaný hráč, ale budu mít správný postoj a odhodlání k tvrdé práci, tak se patřičný výsledek dostaví. Pak je tady další spousta problémů, ale tohle kdyby se změnilo, tak se naše rugby pohne z místa mílovými kroky. Řeknu jeden příklad: když jsem přišel na Pragovku, tak se trénovalo 2x týdně. Já jsem zavedl třetí trénink, všichni mi říkali „ježišmarjá nedělej to, nebudou chtít lidi chodit…“, což samozřejmě u části lidí platilo, ale teď už takhle fungujeme bez problémů, lidi si na to zvykli (ti co to chtějí dělat, co mají ten přístup), a teď najedeme na čtvrtý trénink v týdnu a zase jsou hlasy, co říkají „ježišmarjá čtyři tréninky týdně…“ Prostě nejde jít nahoru s jedním nebo dvěma tréninky týdně.
V každém případě dělám vše z přesvědčení, že české ragby má budoucnost a již se objevují určité ukazatele, které to potvrzují.
MV: FTVS jsi říkal, že si chceš dodělávat…to je ta vysoká, co jsi o ní říkal v roce 2015, že ji chceš dostudovat?
Roman: Ne ne, když jsem se vrátil do Čech, tak jsem dálkově studoval moderní literaturu ve Francii. To jsem už bohužel ukončil, protože to nešlo zvládat z Čech.
MV: To bych do tebe neřekl, člověče…
Roman: To bylo fakt zajímavé studium, pro mne jedno z nejkrásnějších období, kdy jsem tam sice dojížděl hrozné dálky do školy, ale literatura je neskutečně zajímavá věc a tolik věcí kolem ní: rozumět jazyku a gramatice… Neříkám, že jsem kdovíjaký gramatik, ale gramatika rovná se myšlenka. Abys myšlenku vyjádřil musíš ji umět poskládat… no… nebudeme tohle rozvádět (zase zabíháme)…
MV: Takže jsi plně vytíženej studiem plus trenérskou prací…
Roman: Přesně tak, mám tedy to štěstí, že se v současné době mohu věnovat především ragby, ale mám k tomu ještě spoustu práce s dokončením Licence A a také svoje skromné podnikání.
MV: A tedy co se zaměstnání týče, tak se plně věnuješ Pragovce (ještě máš to víno)?
Roman: Pracuji především pro Pragovku a reprezentaci U20. To je taky dost práce. Plus mám ještě nějaký další svoje aktivity.
MV: Dobrá, abych už moc nezdržoval a mohlo se jít blahopřát Vardovi, zeptám se tě: co pro tebe znamená rugby jedním slovem?
Roman: Život. Nebo ještě jinak: emoce. Ono to je stejný, emoce – život. Pro mě je emoce abstraktní důkaz, že žiješ. Škoda, že to takto v našem ragby nechápeme. Trošku nám to chybí.
MV: No a jak bys popsal český rugby?
Roman: Já si myslím, že české ragby je hodně ploché. Chybí hloubka vzdělání, přístupu a zápal pro věc. Emoční vazba hráčů je mělká, nebo víceméně chybí. Pokračujeme pořád v jakési šedi dál a spousta lidí to nevidí, protože nikdy reálně nezažili možnost srovnání.
MV: rozumím, prostě tady rugby tolik neprožíváme…
Roman: Neprožíváme a měli bychom. Já, když o tom teď mluvím, mám husí kůži, protože myslím, že to je něco tak zásadního…
MV: Jasný… ještě nám řekni, co tě k rugby vůbec přivedlo? Ty jsi začal poměrně pozdě, že jo, někdy v 17 letech…
Roman: Já jsem to již říkal na loňském ragbistovi roku, a myslím si, že se to k němu nedostalo: mně tenkrát chytil na učňáku, když tam dělali nábor, Eduard Krützner starší – Medák. A řekl mi: „Hele ty jsi taková pěkná figura, nechtěl bys hrát rugby?“ Jaké ragby? Já jsem do tý doby nesportoval a povídám: „Já jezdím o víkendech na chatu lovit ryby, já na tohle vůbec nemám čas…“ no a on mi řekl, abych to přišel zkusit, tak jsem přišel, zkusil jsem to, začalo mě to bavit a začal jsem hrát. Následně mně pomohl se dostat do Francie a splnit si svůj sen. Do smrti mu za to budu vděčný a chci mu tímto opět veřejně poděkovat.
MV: to stoprocentně napíšu, je to důležitý. Zeptám se tě ještě, jestli jsi měl někdy chuť s rugby seknout.
Roman: Já jsem s rugby seknul, když mi bylo zhruba 21 let, rok jsem nic nedělal, pak jsem ve 22 – 23 šel do zahraničí a byl to samozřejmě Medák, kdo mi pomohl se do zahraničí dostat. No a na ten rok jsem s tím seknul ze spousty důvodů. Pak jsem měl X-krát chuť s tím seknout ve Francii. Tam jsem zažil hodně těžký chvilky, protože tam na tebe jako na Čecha nikdo moc nečeká. Konkurence je těžká a musíš pracovat víc než ostatní, občas jsem měl i smůlu na kluby. Mockrát jsem s tím chtěl seknout, ale musíš to překonat, určit si priority, bojovat a jít dál.
MV: Co bys ještě na závěr chtěl vzkázat lidem?
Roman: Pojďte hrát rugby! Ten sport je super, ale musí být nastaven tak, aby dával smysl a produkoval ty emoce. Ty jsou zásadní.
MV: Já za sebe můžu říct, že na tom, jak moc mě ragby baví, ačkoliv ho nedělám dlouho, i přes všechna ta zranění, co jsem už stihl utržit, máš hodně velkou váhu ty svým přístupem. Musím říct, že mne až překvapilo, jak hezký prostředí jsem tady v klubu našel.
Roman: Děkuji. A to já mám ještě jinou představu, jak by to tu mohlo vypadat. Myslím, že jsme pořád na počátku cesty. Budu to teď všechno sepisovat a s Pavlem Syrovým dávat dohromady, tak uvidíme. V každém případě proto dělám maximum.
MV: Romane moc ti děkuju za rozhovor.
Roman: Taky díky.